Stručná historie

Cisterciácké opatství ve Vyšším Brodě patří mezi nejkrásnější a nejautentičtěji dochované kláštery v českých zemích. Bylo založeno Vokem z Rožmberka v červnu roku 1259 jako rodový duchovní ústav sloužící k nepřetržitým modlitbám za spásu duší příslušníků zakladatelského rodu Rožmberků a zároveň pohřebiště pro příslušníky tohoto tehdy nejmocnějšího českého panského rodu. Nelze opomíjet ani hospodářský a strategický význam opevněného kláštera jako správního centra, využitelného i k obranným účelům.

Jak naznačuje název, odedávna se zde nacházel brod přes řeku Vltavu, při němž vznikla tržní osada stejného názvu, která se v průběhu 13. a 14. století stala poddanským městečkem. Druhým klášterním městečkem se roku 1290 staly Hořice na Šumavě.

Dle pověsti se po zázračném zachránění z vod rozbouřené Vltavy v polovině roku 1259 stal zakladatelem kláštera Vok z Rožmberka, tehdy maršálek Českého království a zemský sudí v Horních Rakousích, poté zemský hejtman ve Štýrsku. Ten pokračoval v již dříve započatém královském kolonizačním díle, mimo jiné, i na horní Vltavě. Založení kláštera cisterciáků ve Vyšším Brodě patřilo k nejvýznamnějším zakladatelským činům tohoto velmože. Klášter měl od středověku až do počátku 20. století zásadní význam pro hospodářský a kulturní rozvoj regionu. Byl založen na výšině nad pravým břehem Vltavy nedaleko od níže položeného trhového městečka, po němž klášter nese název. Založení bylo schváleno formou listiny pražským biskupem dne 1. června 1259.

Zakládací listina opatstvíObraz k 500. výročí založení kláštera

Klášter byl osazen cisterciáckými mnichy z hornorakouského kláštera Wilhering poblíž Lince. Zakladatel klášter vybavil pozemky a vesnicemi s patronátními právy ke kostelům. Nejprve byl budován závěr kostela a kapitulní síň, které byly hotovy kolem roku 1290 a během první poloviny 14. století byl dokončen kostel s kvadraturou. Nacházíme zde proto mnoho cenných architektonických detailů. Na fundaci se podílely i ostatní větve Vítkovců, zvláště páni z Krumlova i drobná okolní šlechta, z níž jmenujme Harrachy, pány z Pasovar, pány z Jívovic, z Pátku nebo pány z Heršláku. Již jména nasvědčují, že se zde nekonfliktně stýkala původní, avšak nečetná česká kolonizace s masívnější kolonizací jazykově německou, hlavně z Horních Rakous. Formou udělování odpustků se na výstavbě kláštera podílely i církevní osobnosti, např. biskupové Fridrich z Chiemsee, Heinrich z Lavantu, Heinrich z Merseburgu, Rutger z Botzenu, Rudolf ze Syrique, Zikmun ze Salony nebo Bernard z Míšně, pražští biskupové Tobiáš z Benešova a Mikuláš z Riesenburka, pražský arcibiskup Jan z Jenštejna či kardinálové Pileus a Alanus. Lze tedy konstatovat, že se jednalo o podporu vskutku evropskou.

Na konci 14. století dosáhl klášter významných hospodářských úspěchů, o čemž svědčí jeho dochovaný urbář, nejstarší v Čechách. Od toho se odvíjela i jeho vysoká kulturní úroveň, která v předhusitském období kulminovala za vlády opata Otíka z Vyhnanic, příslušníka nižší české šlechty. V klášteře vznikaly liturgické rukopisy, další byly kupovány a probíhala nákladná výzdoba klášterního kostela. Zde je třeba připomenout 9 tabulových obrazů tzv. Vyšebrodského cyklu, který vznikl před polovinou 14. století na objednávku významného dvořana krále Jana Lucemburského, Petra I. z Rožmberka (dnes v Národní galerii v Praze). Byl rovněž jedním z největších podporovatelů dostavby kláštera, na níž věnoval nejméně 217 kop pražských grošů. Z roku 1347 je první zmínka o klášterním špitálu. Roku 1402 klášter získal, na přímluvu Jindřicha III. z Rožmberka, od papeže pro opaty právo pontifikálií.

Slibný vývoj kláštera přerušily husitské války, které s sebou přinesly zkázu pro široké okolí. Zde je třeba připomenout, že se klášter roku 1422 ubránil s pomocí rožmberské vojenské posádky útoku husitů, avšak jeho krovy při tom byly spáleny. Z důvodu zadlužení hlavního a zasloužilého odpůrce husitů, Oldřicha z Rožmberka, musel být klášter i jeho klenoty v letech 1420 - 1462 zastaveny rakouskému pánu Reinprechtovi z Wallsee.

Od poloviny 15. století se klášteru dařilo s pomocí rodu Rožmberků konsolidovat duchovní život, své hospodářství a začít znovu vyvíjet řádovou duchovní a kulturní činnost. Od konce 15. století zaznamenáváme intenzívní budování klášterní knihovny, kdy do ní přibývaly jak rukopisy, tak prvotisky nákupem i odkazy bibliofilů, které se v knihovně nacházejí dodnes.

V pozdně gotickém a renesančním období klášter prožíval veliký stavební rozmach, o čemž svědčí dodnes dochované, avšak zatím odborně nezhodnocené hospodářské objekty a podzemní prostory prelatury.

V roce 1525 vypukla vzpoura klášterních poddaných, zřejmě pod vlivem Německé selské války a šíření luteránství. I když se situace konsolidovala, nastal klášteru po celé 16. století velký problém se zabraňováním šíření protestantismu.

Roku 1530 vznikl aktuální klášterní urbář, určující poddanské platby a povinnosti ze dvou městeček a 105 vesnic. Roku 1536 byl klášter poničen požárem.

Cisterciácké opatství Vyšší BrodCisterciácké opatství Vyšší Brod

Všichni členové zakladatelského rodu Rožmberků měli ke klášteru s rodovou hrobkou úzký vztah a všemožně ho podporovali, zvláště dary (klenoty, kalichy, monstrance, relikvie svatých), finančně a mecenášsky. Často darovávali draze vyšívané šaty po zemřelých manželkách (nebo tyto vlastnoručně vyšívaly drahocenná mešní roucha) k přešití na ozdobná mešní roucha.

Roku 1542 zemřel zasloužilý opat Kryštof Knoll, jehož skvělý figurální portrétní epitaf nacházíme ve zdi pod kruchtou. Mohl by být dílem lineckého sochaře Hanse Puchlera, který tehdy v klášteře působil a snad mohl být vyučencem slavného pasovského kameníka Jörga Gartnera.

Roku 1578 propojil opat Jiří Taxer dnešní prelaturu s kvadraturou chodbou s krásným renesančním portálem a znakovou výzdobou. Roku 1584 byl zbudován nový refektář.

V únoru 1612 byl v klášteře pohřben poslední člen zakladatelského rodu, Petr Vok z Rožmberka, byť sám vírou protestant (český bratr). O měsíc později i jeho synovec a dědic, Jan Zriský ze Serinu. Oba náhrobníky (epitaf Rožmberků je pravděpodobně gotizujícím historismem vzniklým vlastním kameníkem v klášteře a druhý zhotovil sochař Jan Späcz z Lince) jsou skvělou ukázkou manýristické sepulkrální tvorby. Roku 1622 přešel klášter od císaře pod ochranu rodu Eggenbergů, jenž v té době vlastnil Krumlov.

V letech 1618 – 1648 byl klášter a jeho okolí težce zkoušen průtahy vojsk třicetileté války, která drancovala, loupila, pálila a dopouštěla se násilností.

Z těchto škod se klášter vzpamatovával celou druhou polovinu 17. století, ale dobrým hospodařením svých opatů se stal konsolidovaným feudálním velkostatkem s četnými hospodářskými dvory, z nichž nejvýznamnější bylo panství v Komařicích. Roku 1651 byl opatský dům přeměněn na lékárnu a roku 1653 byla zavedena voda z Horní Vltavic do konventní zahrady. Roku 1671 počala stavba nové konventní budovy a roku 1692 stavba nové věže klášterního kostela.

Opat Jiří Wendschuh napsal roku 1660 devítisvazkové historické dílo „Acta Altovadensia“. Jinak byla druhá polovina 17. století poznamenána kompetenčními spory uvnitř řádu ohledně pravomocí otce opata z Wilheringu k vyšebrodskému klášteru, které byly postupně nahrazovány větší pravomocí řádového provinciálního vikáře. Do toho prolínaly spory s ochranitelskou vrchností, krumlovskými Eggenbergy a jejich následovníky v 18. století, knížaty ze Schwarzenbergu, z jejichž pravomoci se klášter vymanil až roku 1822. Během 18. století se klášter musel rovněž často soudit s vrchností i pražskou arcidiecézí o kompetence na přivtělených farách. V letech 1690 a 1709 klášter vyhořel.

V polovině 18. století za panování opata Quirina Mickela byla přestavěna prelatura do dnešní podoby a vystavěny dnešní knihovní sály s ozdobnými policemi a nástropní výzdobou od bratrů laiků. Vznikl též rokokový úřednický dům v rohu areálu. Opat Mickel vynikal vzděláním a kulturními zájmy. Vedle knihovny založil i klášterní archiv a sbírky v tzv. „uměleckém kabinetu.“

Vyvrcholením osvícenského tlaku Josefinismu na klášter bylo roku 1788 odvolání opata Heřmana Kurze a jeho nahrazení dosazeným komendatárním opatem. Naštěstí byl roku 1790 předchozí stav obnoven a klášter nepřišel ke zrušení, jako mnohé jiné kláštery v období josefinských reforem. Od té doby ale význam a postavení kláštera slábly, což vyvrcholilo zrušením poddanství roku 1848. Klášter se stal z feudální vrchnosti samostatně hospodařícím velkostatkem.

V první polovině 19. století klášter proslavilo několik učenců, z nichž jmenujme církevního historika Maxmiliána Millauera, profesora a rektora Karlovy univerzity v Praze.

Od roku 1802 zastávali někteří vyšebrodští mniši místa profesorů na teologicko – filozofickém semináři, později státním gymnáziu, v Českých Budějovicích. Ve 30. letech 19. století vznikla sloupová síň klášterního muzea a v knihovně místnost pro uložení významné sbírky rukopisů a prvotisků.

Klášter měl úspěchy v lesním a zemědělském i rybničním hospodářství, což mu umožnilo provést významné úpravy a dostavby objektu i hospodářských budov, včetně renovací přivtělených far. Modernizoval pivovar a rozšířil hospodářské budovy, čemuž padla za oběť většina středověké fortifikace. Interiér klášterního kostela byl regotizován za přispění významných hornorakouských umělců, což ovšem z dnešních hledisek setřelo mnohdy cennější starobylý pozdně gotický a barokní ráz památek, např. necitlivé oživení dvou pozdně gotických oltářů v postranních lodích kostela. V oknech kostela byly také instalovány nové vitraje zhotovené ateliérem Neuhofer v Innsbrucku.

Od první poloviny 19. století se klášter stal i vyhledávaným turistickým cílem, jelikož jeho vzácné sbírky budily náležitou pozornost poučené veřejnosti. Ze sbírek je třeba jmenovat ojedinělou sbírku numismatickou, klášterní knihovnu (třetí největší v českých zemích), sbírky obrazů, plastik, devocionálií, přírodnin a kuriozit.

Klášterní kostel je pozoruhodný svou bohatou výzdobou, jíž vévodí monumentální raně barokní hlavní oltář, který roku 1646 zhotovili dva laičtí bratři. Po jeho stranách stojí dva cínové svícny z roku 1629. Na jižní stěně kněžiště vidíme rozměrné plátno znázorňující zázračné zachránění Voka z Rožmberka z vod Vltavy od českého malíře J. V. Hellicha z roku 1840. Jeho protějšek tvoří rovněž veliký obraz s motivem založení kláštera, který namaloval roku 1879 budějovický malíř Bartoloměj Tschurn. Ve spodu severní stěny spatřujeme epitaf rodu Rožmberků z červeného mramoru s jezdcem v brnění s taseným mečem a na štítě s rodovým znakem, červenou růží v bílém poli. O existenci hrobky se přesvědčili při stavebních úpravách v prosinci roku 1902, kdy se dělníci prokopali klenbou do hrobní komory, v níž narazili na dvě bohatě zdobené cínové rakve, z nichž jedna, podle nápisu, patřila poslednímu členu rodu, Petru Vokovi z Rožmberka. Tato situace byla potvrzena i kamerovým průzkumem v listopadu 2009.

Hlavní loď kostela měří přes 52 metrů a příčná loď 18, 5 metru. Prostor pod kruchtou od ostatní lodi odděluje kovaná mříž z roku 1632. V podkruchtí nacházíme zasazené ve zdi dva zachovalé ozdobné náhrobníky a v podlaze několik již ošlapaných (původně figurálních) opatských náhrobníků ze 17. a 18. století, které se nacházely původně v řadě před stupněm kněžiště. Jedná se o ve své době významné kamenické práce. V podlaze kostela se rovněž nacházejí náhrobní dlaždice mnichů ze 17. a 18. století. Klášterní kostel je tedy vedle liturgického prostoru i velikým pohřebištěm.

 

Uprostřed kostela stojí pozdně barokní mnišský chór, vyřezaný roku 1725 laickým bratrem Josefem Rafferem, jenž je také autorem zpovědnic a knihovních skříní v knihovních sálech. V chóru se nachází barokní pozitiv k doprovodu chórového zpěvu. Hlavní varhany na kruchtě pocházejí z roku 1892.

Architektonicky cenné jsou také raně gotické postranní kaple vedle presbytáře, z nichž ze severní kaple sv. Benedikta, vede točité schodiště pozoruhodnou schodišťovou věžicí do bývalé rožmberské oratoře. Nad portálem spatřujeme vytesaný gotický štít s rožmberským erbem pětlisté růže z doby kolem roku 1290. V podlaze se nachází zmíněný náhrobník Jana Zrinského.

Ve vedlejší kapli sv. Bernarda vidíme tři kvalitní figurální náhrobníky opatů ze 17. století, zhotovené z červeného mramoru. Na jih od kněžiště se nachází vedle kaple sv. Kříže i krajní kaple Panny Marie se vzácným obrazem Madony Vyšebrodské, který vznikl kolem roku 1420. Po stranách jsou ve stěnách náhrobníky opatů Kandida Heidricha († 1747) a Quirina Mickla († 1767) se pozoruhodnými kryptogramatickými chronogramy.

Před kaplí je umístěn raně gotický ozdobný portál s motivem „lišek na vinici“ vedoucí do raně gotické sakristie, jejíž raně gotická klenba svědčí, že jde o nejstarší stavební prvek kláštera. Nad sakristií se do výše 34 m tyčí novogotická věž z roku 1860, projektovaná známým architektem Berndhardem Grueberem. V poslední čtvrtině 19. století proběhla regotizace kostelního interiéru v novogotickém slohu, která mnohdy necitlivě setřela renesanční a barokní prvky původní výzdoby.

Od sakristie se jde do křížové chodby, poprvé zmíněné roku 1347, v jejímž severozápadním rohu jsou zazděny dva nejstarší známé náhrobníky opatů Pavla z Kapliček († 1463) a Tomáše Hohenfurtera († 1493) z červeného mramoru. Jejich podoba byla předlohou i pro následující barokní opatské náhrobníky.

Rajská zahradaCisterciácké opatství Vyšší Brod

Na východní straně se dostaneme do kapitulní síně zaklenuté klenbou se třemi žebry v klenebním poli na jeden sloup a s rozetovým oknem mezi dvěma úzkými okénky. Jedná se o architektonicky nejcennější část kláštera, pozoruhodnou i tím, že zde byl roku 1290 pohřben Záviš z Falkenštejna, tehdy nejznámější Vítkovec, který klášteru daroval velmi vzácný kříž z pokladu uherských králů.

Do klášterního muzea se jde točitým schodištěm v tzv. „zpovědní kapli“, která byla přistavěna roku 1904. Muzejní expozice se skládá především z obrazů a plastik ponejvíce z období baroka. Najdeme zde však i několik kuriozit, vzácností a zajímavostí jak z oblasti uměleckého řemesla, tak ze sedmdesátitisícového fondu klášterní knihovny.

Ta na muzeum navazuje knihovní chodbou, po jejíchž stěnách jsou rozvěšeny podobizny vyšebrodských opatů, za níž se nachází menší, tzv. filozofický sál a na něj navazuje prostornější sál teologický. Oba vznikly, jak bylo zmíněno, v polovině 18. století a představují jednu z nejcennějších barokních interiérových knihoven v českých zemích. Nástropní malby jsou dílem laického bratra Lukáše Vávry.

Po roce 1925 bylo klášterní hospodářství těžce oslabeno první pozemkovou reformou, kdy klášter například přišel o významný statek Komařice. Během třicátých let 20. století zažíval většinově národnostně německý klášter ambivalentní postavení vyhrocujícím se nacionalistickým a politickým napětím v jazykově německém pohraničí Československé republiky.

Poslední opat Tecelin Jaksch, po matce Čech, po otci Němec, byl bilingvní a byl stejně oblíbenou osobností mezi německými i českými věřícími na vyšebrodských farnostech. Vycházel dobře i s prezidentem Edvardem Benešem, který byl v klášteře roku 1937 na návštěvě. Opat ještě před říšským záborem Sudet na podzim roku 1938 nechal vědomě do Prahy odvézt zmíněný Vyšebrodský cyklus deskových obrazů, aby jej uchránil před nacisty. Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava byl opat za svou loajalitu k Československé republice pronásledován gestapem a internován jako zpovědník cisterciaček v Předklášteří u Tišnova. Vyšebrodský klášter byl nacisty roku 1941 protiprávně zrušen. Za okupace sloužil klášter jako skladiště uměleckých předmětů pro plánovanou „Říšskou pinakotéku“ v Linci. Díky tomu byl klášterní kostel natřen na zeleno, aby nebudil pozornost spojeneckého letectva. Po osvobození Vyššího Brodu americkou armádou se tam opat navrátil a klášter se obnovil, včetně konventu. Několik bratří padlo během války na frontě jako polní kaplani. Během let 1945 – 1946 byla vyhnána většina německých bratří. Další rozvoj kláštera byl přerušen nočním přepadem ozbrojených složek komunistického Československa v noci ze 13. na 14. dubna 1950, kdy byla takto nezákonně přerušena činnost všech mužských klášterů ve státě. Zbývající němečtí mniši byli vypovězeni ze země, včetně opata. Ten založil exilový konvent v rakouském cisterciáckém klášteře Rhein, kde také v 50. letech zemřel. Čeští řeholníci byli nejprve internováni a potom dále pronásledováni totalitním režimem. Z kláštera byly po zrušení odvezeny nejcennější umělecké artefakty do státních institucí. Knihovna byla ponechána na místě a spolu s kostelem sloužila pod správou českobudějovického památkového ústavu a státní knihovny jako prohlídková trasa pro turisty. Ostatní objekty byly zpustošeny vojskem a stavebními dělníky z nedaleké stavby Lipenské přehrady. Hospodářské objekty zpustly pod správou Státního statku. Po obnovení demokracie roku 1989 byl v roce 1990 klášter restituován původnímu majiteli, řádu cisterciáků a do kláštera se vedle noviců vrátili i dva bratři, jeden z předválečného a druhý z poválečného konventu. Na nový konvent čekala tvrdá a náročná práce s obnovou značně poničeného objektu, která trvá dodnes. Podařilo se zrestituovat i většinu klášterního mobiliáře. Mnohé se podařilo opravit a renovovat s pomocí přátel kláštera u nás i ze zahraničí. Zvláště je třeba děkovat rakouským přátelům jak z řádu cisterciáků, tak laikům. Vše by lépe šlo, kdyby byly konečně dořešeny restituce původního nemovitého církevního majetku.

Každý návštěvník kláštera svým vstupným přispívá k jeho obnově jako duchovního a kulturního střediska regionu. V dnešní tolik uspěchané době je možno v jeho zdech najít tolik potřebné zklidnění a prostředí pro rozjímání. Važme si proto tohoto kulturního dědictví.

Autor textu: PhDr. Milan Hlinomaz, PhD.