Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Přihlášení
Email:
Heslo:
Zapomenuté heslo
Nová registrace
Zapomenuté heslo
Email:
<< Zpět na příhlášení
Přihlásit

Okénko do historie 11/2017

Autor: František Fazekas | Datum: 3.11.2017 - 00:00 | Zhlédnuto: 548x

Pravidelné okénko do historie Vyšebrodska přináší portál Loučovice-Historie.cz. Přečtěte si o stavbě odpadního tunelu Lipno.


Okénko do historie 11/2017

Vyšší Brod a stavba odpadního tunelu Lipno

Projekt přehrady na Lipně s elektrárenskou turbínou vznikl až po druhé světové válce, zejména po odsunu Němců a znárodnění loučovické papírny. Rozhodnutím ministerstva dopravy bylo v dubnu 1946 uloženo Zemskému národnímu výboru v Praze, aby připravil návrhy na využití vodní síly na horní Vltavě tak, aby spád Čertových proudů byl koncentrován v jediném vodním díle. Tím bylo techniky upřesněno zadání budoucí výstavby Lipenské přehrady. V dubnu 1948 schvaluje ministerstvo techniky generální řešení Lipna a již pátého května 1948 se konalo ve Vyšším Brodě informativní řízení. Štáb stavby se usídlil ve Vyšším Brodě v hotelu Šumava a prvním vedoucím stavby byl jmenován inženýr Kotek.

Vedle Spirovy hydrocentrály začali svou práci tuneláři, kterým se říkalo „barabové“. To byla od samého počátku elita mezi budovateli Lipna. Měli se od Vyššího Brodu prokopat mohutným tunelem až k budoucí lipenské podzemní elektrárně. Zatím však sbíječkou a lopatou odklízeli stovky kubíků zeminy. Na tvrdou skálu se ne a ne dostat. Byly to tři party, které se ve dne v noci střídaly. Jednou z nich vedl Novák. Jeho křestní jméno ovšem v záznamech není. V tu dobu se křestní jména nahrazovala slovem „soudruh“. Novák byl soukromým pekařem u Milevska, kde mu znárodnili pekárnu, a tak byl vyslán na Lipno, aby se zde místo pečení chleba zavrtával sbíječkou a lopatou do hory Luč.

Odpadní kanál mezi Vyšším Brodem a podzemní elektrárnou se začal razit 13. května 1952. První slavnostní odstřel provedl tehdejší ministr stavebnictví Emanuel Šlechta. Počátky tunelu byly velmi svízelné. Nebyla mechanizace. Průměrný denní postup byl v roce 1952 půldruhého metru a v následujícím roce 1953 se dosáhlo zhruba stejného výkonu. Opoždění bylo i v roce 1954, kdy průměrný denní výkon byl 2,72 metru. V roce 1952 se na tomto odpadním tunelu od Vyššího Brodu pracovalo pouze s pneumatickými vrtačkami „na sucho“, kdy každý trpěl vdechováním žulového prachu. Odstřelená žula byla do vozíků nakládána ručně a vyvážena „na barabu“ na břeh Vltavy u začátku budoucího odpadního tunelu. V závěru roku 1954 se zde poprvé objevily automatické nakladače odstřelené žuly. Barabové vždy navrtali tolik děr k odstřelu, že po odstřelu byl tunel o 100 až 110 centimetrů delší. V polovině července 1953 nahradil ruční vrtačky „vrtný vůz“, který měl čtyři vrtná kladiva, a ty uvedl do provozu Jarda Papáček.

V době, kdy ještě nebylo dostavěno sídliště na Lipně, byla část techniků ubytována v hotelu Šumava ve Vyšším Brodě. Ubytování to nebylo špatné. Stačilo sejít ze schodů do restaurace na večeři či na pivo. Byl zde i velký taneční sál. Není však růže bez trní. Tím trním byl statný vlčák usídlený ve velké psí boudě na dvoře hotelu. Když někdo vešel do dvora, „vyšebrodská bestie“ se trhala ze řetězu, cenila tesáky a zuřivě štěkala. Bylo to v zimě a v sále hotelu byla tancovačka. Bylo po výplatě v sobotu, a tak barabové z tunelu si udělali na tancovačce pré. Barabové bydleli na Hrudkově v ubytovně na kopci nad Vyšším Brodem a dojít tam, to byl pro mnohé nadlidský výkon. Bylo po tancovačce, kuchyně opuštěná, sál zavřený a také hoteliér šel již spát. Mnoho toho ale nenaspal. Probudilo jej srdcervoucí vytí. Po několikerém pokřikování na psa hoteliér vstal, natáhl kalhoty a vyšel na dvůr. Když na dvoře rozsvítil světlo, naskytl se mu neuvěřitelný pohled.

Ačkoliv mrzlo, jen praštělo, zlý pes, celý prokřehlý, seděl před boudou a vyl na celé kolo. Podivil se pan hoteliér a pochopil, až když si posvítil baterkou do psí boudy. V boudě ležel nacpaný, celý pokroucený a chrápající baraba. Tady v psí boudě vyspával všechny ty upité plzně a štamprle slivovice. Jak dostal hoteliér tuneláře ze psí boudy, to se ani jeden z nich nepochlubil. Víme jen tolik, že tato noční příhoda vyšebrodského psa baskervilského zcela šokovala. Od toho dne už jako hlídač byl k ničemu. Sotva se někdo přiblížil ke dvoru, zalezl hluboko do boudy a čekal, až vetřelec přejde.

V roce 1953 zjistili pracovníci komunistické tajné policie StB, že je v prostoru Lipno, Loučovice, Vyšší Brod a Rožmberk v provozu „ilegální imperialistická protistátní vysílačka“. Vytipovali si osoby, které mohly připadat v úvahu jako obsluha „nepřátelské vysílačky“ a postupně je vojenská správa povolávala na mimořádná vojenská cvičení. Státní bezpečnost čekala, kdy se vysílačka odmlčí. Když povolali na vojenské cvičení MUDr. Josefa Zenáhlíka, obvodního lékaře z Vyššího Brodu a současně i závodního lékaře stavby Lipna, vysílání ustalo. Při následné domovní prohlídce StB skutečně našla v ordinaci vysílačku, která byla zahrabána v zemině kbelíku s palmou. Při výslechu, vedeném tehdy obvyklými metodami StB, se MUDr. Zenáhlík přiznal, že spolupracoval s francouzskou rozvědkou. Nastalo velké zatýkání všech, kteří se s MUDr. Zenáhlíkem stýkali. Podle pamětníků se jednalo nejméně o šedesát osob.

 Dvacátého šestého června 1953 byl zatčen a odvezen do Č. Budějovic i hlavní inženýr Lipna A. Bahemský. Jeho jméno nalezla StB v kartotéce pacientů doktora Zenáhlíka. Podle mínění pracovníků StB to byl ten pravý člověk, který, vzhledem ke svému postavení, mohl Zenáhlíkovi předávat podrobné důležité zprávy o stavbě i o vedoucích pracovnících Lipna. Největší ironií na celém zatýkání je skutečnost, že v té době rozhlas i tisk hýřily podrobnými technickými i osobními údaji o této „první stavbě socialismu v jižních Čechách“. Soudní přelíčení u Krajského soudu v Č. Budějovicích se konalo v dubnu 1954 a MUDr. Josef Zenáhlík byl odsouzen ke čtrnácti letům vězení a řada dalších obviněných také k mnoholetým žalářům. Tentýž Krajský soud v roce 1968 znovu přezkoumal soudní spisy a rozsudek z roku 1954 v plném rozsahu zrušil.

První polovina roku 1954 je v celé historii lipenské stavby nejméně dokumentačně zachycena. Neplnil se plán, který vůbec nepočítal se šumavskou zimou. A ta se ukázala v roce 1954 ve své plné krutosti. Mráz, spousta sněhu a fujavice. Dále došel přísun kulaků, živnostníků, intelektuálů a dalších „protisocialistických živlů“. Barabové v té době vydělávali až osmnáct korun za hodinu. Byly to velké peníze, vždyť průměrná mzda v Československu byla v té době 730 korun při dvě stě hodinové pracovní době za měsíc.

V roce 1955 bylo započato s ražením protištoly z podzemí budoucí elektrárny na Lipně. Od vyšebrodské baraby byl v roce 1955 denní průměr 3,74 metru a špičkový denní výkon byl až 5,80 metru. Suché vrtání bylo postupně nahrazeno vrtáním s vodním proplachem a také původní odpalování šňůrou bylo nahrazeno elektrickým odpalem. Na konci prosince 1955 bylo od Vyššího Brodu proraženo již 2895 metrů a cesta vláčkem v podzemí až na příď trvala půl hodiny.

František Jeřábek začínal v roce 1929 jako minér na Vranovské přehradě a odtud v roce 1937 přešel na stavbu přehrady Štěchovice. Od roku 1949 stavěl přehradu Slapy a v roce 1952 přišel na stavbu odpadního tunelu do Vyššího Brodu. “To byla ještě divočina. Všude panenská země, přes kterou jsem tahal na větvích metráky střeliva. Vždy když jsem v zimě zapadl do závějí až po krk, tak jsem proklínal tu panenskou zem a všechny panny a dušoval jsem se při všech svatých, že z té divočiny uteču. Neutekl jsem.“

Tři měsíce střílel sám. Postupně přicházeli další střelmistři a hromobití se rozrůstalo. Práce v odpadním tunelu se dělaly tak, že se razila směrová štola, potom se udělaly „šlyce“ a daleko za směrovou štolou se prováděl plný výlom. Pro minéra a střelmistra Jeřábka to znamenalo provést za směnu až dvě stě padesát odpalů. Skála duněla ve dne v noci. František Jeřábek říkal, že si svítil karbidkou a neviděl ani na krok. Nejen, že bylo v tunelu hodně prachu, ale i množství naftových zplodin od mašinek, které vyvážely vylámaný kámen.

Mašinky vozily dva druhy vozíků. Do „dřeváků“ se odstřelený kámen nakládal ručně a do „plecháčů“ pomocí mechanických nakladačů. Vyrubaný kámen z tunelu se před vchodovou obří dírou přeměňoval ve štěrk do betonových směsí. Vše probíhalo normálně až do osmého ledna 1955. Tu v tunelu zazní dutý výstřel a František Jeřábek padá k zemi. Rychle do nemocnice, stav je velmi vážný, doktor bezradně krčí rameny. František je při vědomí a téměř v agónii říká sestřičce jadrný vtip. Rázem nad sebou vidí rozesmáté obličeje. Byl to jeho životní optimismus, který Františka postavil na nohy. Dosud se mu říkalo Franta Rámus, ale po 8. lednu 1955 také Nesmrtelný střelák.

Prorážka tunelu to byla pro baraby slavnostní událost. Na počátku ledna 1956 bylo jasné, že se blíží proražení směrových štol odpadního kanálu. V noci z 10. na 11. ledna 1956, právě před půlnocí, prorazili barabové v tunelu poslední metr. Ve vzdálenosti 2902 metrů od portálu pronikl pneumatický vrták party Karla Škopka. Z druhé strany, od lipenského podzemí, postupovala parta Miroslava Šalandy. Po starém barabovském zvyku si oba předáci podali nejen ruce, ale vzájemně si vyměnili i lahve rumu na přípitek.

Tři a půl roku trvalo, než barabové prorazili, vyrubali a vystříleli tunel. Střelmistr František Jeřábek dostal pořádného hobla. Po oslavě 12. ledna 1956 všichni, od dílovedoucího Václava Naxera přes asistenty Románka a Kocúna až po vykladače vozíků, čtyři dny a čtyři noci slavili. Tři a půl roku každý baraba poctivě odevzdával na vkladní knížku nazvanou „František Prorážka“ své procento mzdy a nyní společné úspory propili.

 

 

František Fazekas, Loučovice-Historie.cz
(data čerpána z archívu F. Schussera)

 

www.loucovice-historie.cz 


 

Vážení čtenáři, 
máte-li doma různé historické dokumenty, fotografie nebo videa, 
se kterými se chcete podělit s ostatními, 
tak nás můžete kontaktovat na e-mail: info@loucovice-historie.cz


Akce s článkem
Podobné články