Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Přihlášení
Email:
Heslo:
Zapomenuté heslo
Nová registrace
Zapomenuté heslo
Email:
<< Zpět na příhlášení
Přihlásit

Rozhovor: Facebook nemám kvůli tomu, abych si fotil snídani

Autor: Jan Straka, MěKZ | Datum: 5.2.2018 - 00:00 | Zhlédnuto: 69x

Druhá část rozhovoru se známým malířem Františkem Táchou, ve které se ještě vracíme k tomu, jak probíhá vůbec prodej obrazu nebo proč jezdí do ateliéru výhradně stopem. Prozrazuje také, jakým způsobem využívá sociální sítě.


Rozhovor: Facebook nemám kvůli tomu, abych si fotil snídani

Přeje dnešní zrychlená a možná i víc povrchní doba investicím do umění?
Obecně je třeba říct, že investice do umění je trochu ošidná. Nikdo nikdy nemůže vědět, jestli se mu vůbec kdy vyplatí. Těžko se dá odhadnout, jestli hodnota obrazu bude časem vyšší, nebo ne. Vezměte si například francouzského malíře Russoa. Tomu nikdo nevěřil, všichni se mu smáli. Jediný, kdo ho podporoval a viděl v něm potenciál, byl Pablo Picasso. A dnes jsou jeho obrazy slavné. Za dobu jeho působení se vystřídalo ve francouzské vládě patnáct ministerských předsedů, na ně už si nikdo nevzpomene, ale Russoa zná každý. Svým obrazům nechávám čas, až si k nim někdo najde cestu. Některý mi v ateliéru visí třeba šest let a pak si ho najednou někdo koupí. Na zakázku vůbec nepracuji, někdy je to z prodejem jednoduše slabší někdy lepší.

Jste tedy radši, když obraz na někoho zapůsobí, vysloveně netlačíte na jejich prodej?
Ano, jak jsem řekl, obraz může čekat klidně několik let na svého majitele. A ve chvíli, když už si myslím, že mi zůstane, někoho doslova uchvátí a pořídí si ho. Ale to je jeden druh lidí, kteří umění kupují. Jiná skupina se třeba řídí tím, co „zrovna letí“. Když někdo udělá dobré promo a mluví se o něm, jeho umění je „in“, tenhle typ lidí si pak taková díla pořizuje, a to se jim kolikrát ani nelíbí. Tahle cesta je mi ale cizí.

Malujete celý život. Uvažoval jste někdo o tom, že byste někoho učil třeba na výtvarném oboru?
Na to mám jednoznačný názor, rozhodně bych nikomu nedoporučoval, aby se chtěl nechat ode mě malířskému řemeslu učit. Jsem samouk, i když jsem postupem času i sám studoval literaturu, většinou jsem vše zkoušel metodou pokus omyl. A už jsem se zmínil, že si dělám v podstatě co chci a vypracoval si díky tomu svůj vlastní styl, to není pro učení nejlepší předpoklad. Samozřejmě ti, co studují výtvarné obory, mají výhodu v tom, že co se naučili během dvou hodin, já zkoušel třeba několik měsíců, než jsem na to přišel. Ale i když mě učení neláká, rád sleduji mladé talenty. Nikdy si nenechám ujít výstavy místní základní umělecké školy a těší mě, když děti tvoří. Chci taky dodat, že místní pobočka ZUŠ má opravdu dobrou úroveň, vždycky se na tvorbu malých kolegů těším. Obecně mám dětskou tvorbu rád, děti se vyjadřují daleko bezprostředněji a přímo. Proto rád vzpomínám na to, když jsem pracoval v bance ve Vyšším Brodě jako ostraha. Často jsem zabavoval děti čekající na rodiče, kteří něco vyřizovali. Maloval jsem si s nimi, to mě moc těšilo. Zvlášť když jsem pak od maminek slýchal, jak se děti těší a ptají se, kdy zas půjdou malovat do banky.

A utkvěl vám nějaký z těch dětských obrázků v paměti?
To ani nemusel, mám je do dneška schované tady v ateliéru ve skříni. Je to docela zábava, občas si je prohlédnout. Pak si člověk říká: „Ty jo, tak tenhle chlapeček už je dneska ženatý. A tahle holčička, ta se nedávno stala maminkou.“ Jsou to příjemné vzpomínky.

V dnešní době jsou hojně využívané sociální sítě, hrají ve vaší práci i životě důležitou roli, využíváte je nějak?
Jsem poměrně aktivní na facebooku. Ale nemám ho proto, jak některé jiné podezřívám, abych si fotil denně snídani nebo sbíral drby. Využívám ho hodně pro kontakt s ostatními malíři. Díky němu jsem se třeba seznámil i s některými kolegy ze zahraničí. A musím říct, že mi i ulehčuje práci a představování mojí práce veřejnosti.

Jakým způsobem vám ji ulehčuje?
Je to jednodušší a rychlejší než dříve. Připravit takovou výstavu není nic jednoduchého. Musíte všechny obrazy převážet, instalovat a pak zase naopak. Přes facebook je to jednodušší, domaluju obraz a zveřejním ho. Lidé si mě mohou najít a trochu zjistit, jaká je má tvorba. Už se někteří na základě toho za mnou i vypravili nebo třeba si cíleně jeli pro jeden z obrazů. Což ale většinou dopadne tak, že si odvezou úplně jiný. Ten přímý kontakt s obrazem je důležitý, je to o tom působení. Když obraz vidíte naživo, je to úplně něco jiného, fotka vám nemůže zprostředkovat všechno.

Na závěr bych se chtěl zeptat na jednu vaši specialitu. Denně dojíždíte do ateliéru, jak je o Vás známo, stopem. Proč?
K tomu mě inspiroval Ondřej Hejma, který v šedesátých letech jel stopem až do Indie. Já takhle tu cestu do Indie trénuju. To je samozřejmě nadsázka. Cestování stopem je pro mě příjemné. Už když vám někdo zastaví, prolomí se tím trochu ledy a můžete si dobře popovídat. A hlavně, někdy jsou to zážitky k nezaplacení! Dokonce jsem si je dřív i sepisoval. Vzpomínám si třeba, jak mi jednou zastavila asi pětibarevná Škodovka a v ní tři chlapi. Všichni kouřili, až se pomalu z okének valil dým. Když jsem nasedl, ucítil jsem hrozný puch. Ptal jsem se: „Chlapi,co vám to tu tak příšerně smrdí?“ A vedle mě sedící mladík s cigaretou v ruce ukazoval pod sebe se slovy: „Ale, uchází nám plynová bomba, tak ji jedeme reklamovat.“ Tohle ve vlaku nikdy zažít přece nemůžete!

František Tácha (*1950)
Od mládí žije v Loučovicích, ale jeho pracovní život je spojen s Vyšším Brodem už přes třicet let, má zde i svůj ateliér v budově bývalé základní školy (nyní MěÚ). Maluje od útlého věku, kdy začal zcela přirozeně, jelikož to viděl u svého tatínka. Jeho vášní je blues, které dlouho hrál i se svou kapelou. Do dneška si rád zahraje na foukací harmoniku jen tak pro radost. Malířem na volné noze se stal před šestnácti lety. Sám sebe označuje za "nedisciplinovaného autodidakta" a svůj styl za "bluessurrealismus". Od počátku si vytváří vlastní výraz. Pocity a svět kolem sebe komentuje po svém.