Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Přihlášení
Email:
Heslo:
Zapomenuté heslo
Nová registrace
Zapomenuté heslo
Email:
<< Zpět na příhlášení
Přihlásit

Rozhovor: Najít si kamarády ve Vyšším Brodě byl dobrý taktický tah

Autor: Jan Straka, MěKZ | Datum: 17.1.2018 - 00:00 | Zhlédnuto: 399x

Od letošního roku budeme ve zpravodaji pomocí rozhovorů představovat osobnosti našeho regionu. První, kdo si na nás našel čas, je známý výtvarní František Tácha, jenž má ve Vyšším Brodě svůj ateliér.


Rozhovor: Najít si kamarády ve Vyšším Brodě byl dobrý taktický tah

Františku, žijete v Loučovicích, ale dlouhá léta jste pracoval a nyní tvoříte ve Vyšším Brodě. Co pro Vás Vyšší Brod znamená?
Hraje v mém životě velkou roli už od malička. Měli jsme tu příbuzné a často jsem tu byl. Postupně jsem si tu našel i spoustu kamarádů. To se nakonec ukázalo jako dobrý taktický tah. Když jsem totiž začal chodit se svojí ženou Janou, která odtud pochází, bylo to v pohodě. Kluci mi sami řekli, že jsem to udělal dobře, že teď už mi ani nemůžou nařezat, i když jsem Loučovičák a začal si s holkou z Brodu. Pak jsme tu samozřejmě často navštěvovali se synem babičku a v roce 1986 jsem v Brodě začal i pracovat. Letos je to tedy už třicet jedna let, co tu trávím podstatnou část skoro každého dne.

Jak dlouho máte v Brodě svůj ateliér?
V podstatě od té doby, co jsem se rozhodl jít na volnou nohu, tedy od roku 2001. Nejdřív jsem měl ateliér v budově lesů v ulici Míru a teď jsem už tři roky spokojený tady v bývalé škole.

Co Vás vůbec vedlo k tomu dát se na dráhu umělce na volné noze?
To je jednoduché, přišel jsem o zaměstnání. Nejdřív jsem se snažil najít si nové, ale nepovedlo se. Bylo mi v té době jedenapadesát a nikdo mě nechtěl zaměstnat. Po otázce na věk nastala vždy situace, jako bych měl lepru, už se se mnou nikdo nebavil, natož aby mě zaměstnal.

Takže jste se rozhodl pro to, co Vás baví a je pro Vás přirozené.
Ano, maloval jsem už od malička. Viděl jsem to u svého tatínka, takže jsem s tím spontánně začal také. Ale od začátku jsem se chtěl odlišit a vypracoval si postupně takový svůj styl a svět. A kromě toho, že mě malování baví, mám ho jako takovou terapii. Vnitřně mi pomáhá.

V začátku to ale asi nebylo jednoduché.
Měl jsem výhodu, že jsem nezačal s čistým štítem. Lidi moje obrazy už znali. Ale jednoduché to nebylo. Jednoduše, obrazy nejsou něco, co si někdo kupuje denně. Třeba jsem tehdy prodal celou svou sbírku mincí a bankovek, abych měl něco do začátku a na materiál. Jistotu mi taky dávalo, že moje žena měla stálé zaměstnání, bez toho bych do toho asi nešel. Na druhou stranu jsem se naučil třeba lépe hospodařit.Celkově to není totiž na žádné vysloveně vyskakování. Prostředky z prodeje obrazů pokryjí běžný provoz, nájem za ateliér a nákup materiálu.

Říkal jste, že máte svůj styl a svět. Kde berete inspiraci?
To se těžko vysvětluje, inspirace prostě přijde. Často se jedná o naprosto konkrétní věci, které když spojíte dohromady, vzniká hned něco nového a zajímavého. Takhle vznikl třeba obraz s tzv. televizní rosničkou. Na konci televizních zpráv jsem viděl odhalení nové sochy, nevím už ani, co to bylo za sochu. Klasicky při něm strhli ze sochy „lajntuch“ a byla na světě. Hned po reportáži moderátor řekl: „A jaké bude počasí, vám odhalí naše rosnička.“ Když jsem si to spojil, vznikl obraz, na kterém rosnička strhává „přikrývku“ přímo z nebe a objevuje se počasí. Jak jsem řekl, inspirace může přijít opravdu odkudkoliv a kdykoliv

Jste vášnivý hudebník, svůj styl označujete za bluessurrealismus. Hraje i hudba ve Vaší inspiraci roli?
Určitě ano. Mám hodně rád blues, hlavně takové to původní syrové. Se starými bluesmany mám společné dvě věci. Moje obrazy nekopírují realitu, trochu si ji ohýbám. A stejně tak to bylo i na začátku blues. Začaly se úplně jinak ladit kytary, ne tak jak se do té doby ladilo klasicky. Bluesoví hráči začali trochu ohýbat tóny. Něco se ani nedá zapsat do not, což by mohli potvrdit odborníci. A druhá věc společná je, že jak já, tak tihle hudebníci byli naprostí samouci. Učili se hrát sami, jako já se učil sám malovat a maluju úplně, jak se mi chce, jako oni hráli, jak sami chtěli.

Druhou část rozhovoru s výtvarníkem Františkem Táchou si přečtete příští měsíc. Dozvíte se, proč například dojíždí do Vyššího Brodu hlavně stopem, jestli ho někdy napadlo učit na výtvarném oboru, jak mu pomáha facebook nebo jaké obrázky má schované ve skříni v ateliéru.

František Tácha (*1950)
Od mládí žije v Loučovicích, ale jeho pracovní život je spojen s Vyšším Brodem už přes třicet let, má zde i svůj ateliér v budově bývalé základní školy (nyní MěÚ). Maluje od útlého věku, kdy začal zcela přirozeně, jelikož to viděl u svého tatínka. Jeho vášní je blues, které dlouho hrál i se svou kapelou. Do dneška si rád zahraje na foukací harmoniku jen tak pro radost. Malířem na volné noze se stal před šestnácti lety. Sám sebe označuje za "nedisciplinovaného autodidakta" a svůj styl za "bluessurrealismus". Od počátku si vytváří vlastní výraz. Pocity a svět kolem sebe komentuje po svém.